Nezapomenutelné postavy chodského folkloru

Na mnoho postav chodského lidového umění často vzpomínal Zdeněk Bláha (1929–2025), dlouholetý redaktor Českého rozhlasu Plzeň, kde moderoval pořady Hrají a zpívají Plzeňáci a Špalíček lidových písní. V roce 1958 založil v Horní Bříze folklórní soubor Úsměv. V roce 1955 v Domažlicích pak Konrádyho dudáckou muziku, několik let byl také pravidelným spoluautorem programu Chodských slavností.

“Chodský kraj pod Čerchovem… Bílé mraky, modré nebe a útulné vesnice s čistými chalupami. Před nimi zahrádky a na nich květy písniček. Chtělo to jenom, aby se pro ně někdo shýbl a zvedl. Mohl to udělat kdokoliv, ale nejvíc jich zde sebral mistr Jindřich Jindřich (1876–1967).”
Již jako mládenec doprovázel svého staršího kamaráda J. Š. Baara po chodských vesnicích a zapisovali lidové písně. Jindřich melodie, Baar texty.
Po studiích působil v Domažlicích 24 let jako učitel. Poté u profesorů z pražské konzervatoře studoval kompozici a hru na klavír. Jeho jméno se stalo známým i díky tomu, že při svých koncertech doprovázel např. Karla a Emila Burianovy, Emu Destinovou. “Výhodná angažmá mohl dostat nejen v Praze, ale i v jiných evropských metropolích. Místo toho však zůstal na svém rodném Chodsku. Takové rozhodnutí mnoho lidí překvapilo, ale pro Jindřicha byl nádherný kraj pod Čerchovem zdrojem energie, životadárnou silou, kterou nutně potřeboval ke svému žití.” Do Domažlic pozval také svého přítele Jaroslava Vrchlického, který se zde usadil na poslední rok svého života.
J. Jindřich – hudební skladatel, klavírista, sbormistr a etnograf se narodil a je i pochován v Klenčí pod Čerchovem. Jeho domovem však byly Domažlice, kterým všechny poklady (kroje, keramiku, podmalby na skle, truhly, lidovou slovesnost), které nashromáždil, také odkázal.
Asi nejznámější je jeho osmidílná sbírka Chodského zpěvníku, která je psaná v čisté bulačině.
Doporučujeme navštívit Muzeum Jindřicha Jindřicha, kde je zachována jeho věrně zařízená pracovna.

“Vyslovíte-li v Domažlicích jméno Konrády, vybaví se vám dudy a dudácká muzika. Neboť co Konrády, to muzikant, a je-li hudební nadání dědičné, pak po meči určitě. Postačí zalistovat v jejich rodinné kronice. Na počátku stál Jakub Konrády, výrobce hudebních nástrojů včetně dud, flašinetů, hodin a varhan. Ten měl pět dětí, z toho hudebně aktivní syny: Jakuba (výrobce nejlepších chodských dud), Jiřího (učitel hudby) a Antonína (učitel, houslista a opravář rozhlasových přijímačů). A právě nejmladšímu se narodil syn, který po něm zdědil vedle křestního jména také opravářské řemeslo.”
Antonín Konrády (1931–2025) byl český muzikant, zpěvák, dudák a zakladatel Konrádyho dudácké muziky. Hrál také na vozembouch a fanfrnoch, nezapomenutelný je také jako vypravěč poudaček. Veselým popěvkům, i těm hambatým a darebným, rozumějí ti, co se na svět dívají s úsměvem. Zdeněk Bláha na něj ve své knize vzpomíná: “Ať se s ním potkáme kdekoliv, vždycky z něj vyzařuje bezprostřednost. Je to člověk, který dudáckou muziku potřebuje – jako rodové dědictví pro pocit velkého štěstí nebo zármutku, dnes už i jako lék proti únavě a částečnému opotřebování. Když hraje a zpívá, mívám občas takový dojem, že to dělá proto, aby lidi potěšil, povzbudil, pomáhal léčit ze všech stresů a neuróz a zároveň je učil, jak je vlastně snadné porozumět si navzájem.”
Připomenout si ho můžete u poesiomatu v sadech Antonína Příhody – v parku naproti poště, kde celý život pracoval jako radiomechanik.
V rodinné tradici pokračují syn Vlastimil (klarinet) a dcera Ivana (zpěv). Hudební nadání mají i vnoučata Ondřej (klarinet) a Pavlína (zpěv), o slovo se hlásí už i pravnoučata.

Svého času byla na Chodsku vyhledávaná Svačinova dudácká muzika. Tu založili bratři Svačinovi už v roce 1917, ale velkou inspirací zůstává i pro následovníky. Muzikant (housle) a národopisec Rudolf Svačina (1900–1997) prošel koncentračními tábory a poté byl díky komunistům vymazán jak z politického, tak i veřejného života a zakázali mu publikovat. Až po roce 1989 vyšla jeho knížka Dudáci a dudácká muzika na Chodsku. “Jedinečné vyprávění o dávných životech muzikantů, kteří rozdávali z venkovských kruchtiček kus poctivé lidské radosti. Autentické údaje dokládají, jak zdejší dudáci, houdci a klarinetisté vyrůstali z lidové písně do celého člověka, jak dudácká muzika dovedla ozdobit vzácnou chvíli, prodloužit lidskou paměť, zpomalit čas.”
Starší bratr Stanislav Svačina (1898–1992) byl také muzikant (dudy) a kantor. “Byl přísný k lajdákům, ale otcovsky laskavý ke všem, kteří k němu přicházeli za poznáním. Jedno však o nich musel vědět – že mají talent, vůli, píli a především charakter. Učil studenty ctít starší, ale i ty, co hodně umějí. Měl rád lidi jednoduché, poctivé a skromné.”

Anna a Marie Bílkovy (1877–1976 a 1886–1981), bývalé učitelky, mrákovské švadleny z významného krejčovského rodu, které ještě i v úctyhodném věku šily a vlastnoručně vyšívaly chodské kroje. Už otec a dědeček byli velmi sečtělí lidé a v jejich světnici se scházeli čeští vlastenci. K. H. Borovský, B. Němcová, F. Palacký, K. J. Erben, J. Š. Baar či A. Vrba – ti všichni vysedávali u okna malé chaloupky na návsi č. p. 3.
U Bílků máte stále pocit, že si sestry jen někam odběhly a za chvíli jsou zpět. “V přízemí zůstala zachovaná kuchyňka včetně tzv. mycáku a kamen. Největší místností je obývací místnost, pokoj, ve kterém přijímaly hosty. Na zdech visí spoustu obrazů s liturgickými motivy, všude v domě jsou vidět dobové kroje, šátky nebo tzv. štuclíky a flámišky. V domě jsou k vidění také staré šicí stroje, kolovraty, vochle na lámání lnu a další nástroje. V patře se nalézá místnost, ve které se pracovalo, spalo i vařilo. Nachází se zde stará kachlová kamna, dvě postele a židle, na kterých sestry sedívaly a při vyšívání z oken pozorovaly dění na návsi. Nyní dům funguje jako muzeum, na možnost prohlídky se stačí domluvit přímo na obci.”

Králem českých dudáků byl Bohumil Kraus (1908–1986). S jeho prvními krůčky mu pomáhal bratranec Stanislav Svačina, se kterým za několik let (v době nacistické okupace) hrával. Poté ho sólová hra dovedla k založení Chodského dua s “Míšou” Černým, mladým a talentovaným houslistou a dudákem z Domažlic. A právě v období 70. let byl v rozhlasové soutěži vyhodnocen jako král českých dudáků a Bohumil Kraus se tak stal legendou. “To slovo obsahuje něco tajemného, čemu zpravidla docela nevěříme, zdá se být více pohádkou nežli skutečností. Jenomže historie Krausova dudáckého umění je tak konkrétní, že nelze nedůvěřovat a všechna její fakta složená z rozhlasových, gramofonových a filmových nahrávek jsou tak přesvědčivá, že to opravdu hraničí s legendou.”

“Kolem roku 1965 se mezi mladými chodskými dudáky objevil výrazný muzikantský talent. Byl to Miloš Černý (1957) z Domažlic, který později proslul nejen jako sólový hráč na dudy, ale i jako houdek v duu s o padesát let starším Bohumilem Krausem. V domažlické lidušce se učil hře na housle, na dudy i na klavír. Poté šel na studia na plzeňskou konzervatoř (housle, klavír) a nakonec absolvoval AMU ve hře na housle a zpěvu, a zůstal natrvalo v Praze.”

Chodské dudy i komorní orchestry

Miloš Černý účinkoval s komorními orchestry (např. Sukův komorní orchestr, Pražský komorní orchestr bez dirigenta, Viruosi di Praga) a více než 10 let hrál s věhlasným Kocianovým kvartetem. Vedle toho se věnoval ještě i pedagogice, když vyučoval herce zpěvu na divadelní fakultě v Praze. Věnuje se i hudební kompozici a své skladby vydal na CD s názvem České šansony.

Na dudy hrál Miloš Černý v dětství v dudácké muzice při lidové škole umění v Domažlicích, kterou vedl Jiří Konrády. Hrál ale i sólově nebo v duu s králem českých dudáků Bohumilem Krausem, se kterým natočil i několik písniček pro tehdejší Československý rozhlas. V svém životě se setkal s řadou zajímavých osobností, na které rád vzpomíná.

Významným byl i domažlický rodák, Jaromír Horák (pův. příjmením Hirschau, 1912–1982), Král chodských zpěváků. Písně rodného kraje si zpíval i v koncentračním táboře ve Flossenbürku, kam byl odvezen nasisty s dalšími 150 lidmi, převážně představiteli zdejších spolků. “Vždycky bylo pro mne svátkem poslouchat krásný, barevný tenor, připomínající hlas zvonu z nejušlechtilejšího kovu. Jeho písně dovedly zahřát v samotě, tišily bolest, probouzely z únavy, dovedly se smát i s těmi, kteří trošičku přebrali. A všude tam, kde znělo hodně zvonů najednou, jeho lahodný tenor – zvon vynikal nad všechny ostatní, a právě jemu člověk naslouchal.”

Karel Kuneš (1920–1997)
akademický sochař

Jakub Konrády (1905–1987)
výrobce dud

Antonín Kuželka (1942–2023), to byl po chalupě “stryjček Kubijáčkouc”. V jeho životě sehrál velkou roli Národopisný soubor Postřekov, kde tančil už coby dvanáctiletý a v roce 1969 se stal jeho uměleckým vedoucím. V důchodovém věku ještě zpíval v Čerchovanu. “Vždycky byl štíhlý, dobře urostlý, pohybově nadaný a to se zúročilo i v jeho tanečním projevu. V důrazně našlapovaných, vypérovaných krocích, ve výmluvné gestikulaci rukou, v suverénním vedení tanečnice. Jak zabečí dudy, tvář mu zjihne nepopsatelným štěstím, jeho oči zazáří chutí do zpěvu a tance, na nic se neohlíží, vyskočí jako mladík a chlapsky odvádí svou ženu do kolečka, na rejdováka, zelenáka, šotyšku či štajdyš.”

Sestry Kuželkovy, tedy Marie Freiová (1945) a Jana Hojdová (1946–2023) bylo oblíbené pěvecké duo. Už jako malým holčičkám jim nejvíce času věnoval jejich dědeček, známý varhaník, kapelník a učitel hudby, Josef Kuželka. “Teplé zabarvení sopránu Marie a sametová šířka altu Jany, stylový projev a ponor do písní, zvláště pak lyrických, je nejlepším důkazem, že jejich pěvecký talent se zrodil v prostředí, kde se píseň stala součástí života mnoha pokolení, kde se folklorní tradice hluboko zakořenily a žijí dodnes.” Obě vychovaly po třech dětech a všechny jsou muzikální – od Jany Martina, Irena a Ivana; od Marie Petr, Lenka. Talent už se v těchto dnech dědí i na další generaci.

Skvělým vypravěčem byl Josef Nejdl st. (1941–2021), který více než 30 let vedl Chodský soubor Mrákov. “Už jeho příchod na jeviště vzbuzuje obdiv. Představuje urostlého a hrdého Choda ve žlutých praštěnkách, z vyšívané modré vesty prosvítá běloba naškrobené košile, na nohou svítí vyleštěné černé holínky, hlavu zdobí široký černý šírák a celou postavu dokresluje dlouhý bílý kabát šerkovák.” Své žezlo předal synovi Josefovi, etnografovi a řediteli Muzea Chodska v Domažlicích.

Výborný dudák, kapelník Mrákovské dudácké muziky a především skvělý člověk, to byl Vlastimil Dřímal (1961–2014). Právě tak na něj vzpomíná Josef Nejdl: “Pouštěl se do úprav skladeb, dokonce sám sestavil několik hudebně-tanečních pásem. Připravil i několik scénářů pro nejatraktivnější pořad Chodských slavností – Chodské štandrle. Zajímavě dokázal využít potenciálu mrákovských heligonkářů a jejich um elegantně zakomponoval do scénářů souborových vystoupení. Vedle toho se rovněž velmi intenzivně věnoval výchově nastupující generace lidových muzikantů tím, že připravoval i nacvičoval úpravy lidových písní pro muzikanty z dětského souboru Mráček.” V jeho šlépějích jde jeho syn Daniel.

Zdroj:
Bláha, Zdeněk. 1999. Nezapomenutelné postavy chodského folkloru. Domažlice: MKS
Bláha, Zdeněk. 1990. Sto kusů pro sólo a duo dudy. Domažlice: OKS
ČRo Plzeň
Domažlický deník
Muzeum Chodska v Domažlicích
Domažlický dějepis
Folklorní sdružení ČR